Sedím na posteli, hned vedle leží ještě pořád nedobalený kurf. Stejně si tady něco zapomenu, nikdy si nezabalím všechno. Hned jak přiletím do Oulu mi dojde, co všechno důležitý jsem doma nechala. Už jenom 4 dny a odjedu. Odjedu na půl roku do úplně cizí země. A všechno to začalo tím slůvkem. Tím slovem "nikdy". Já přece NIKDY nebudu mít koule na to, jet na půl roku studovat do Finska. Už je asi mám.

Celé odpoledne mi to nejde z hlavy. Jako by se ze slova "nikdy" stalo slovo "určitě" a naopak. Kdykoli nahlas vyslovím slovo "nikdy" je téměř jistota, že se ta věc stane. Když si vzpomenu na všechny ty věci, které se "nikdy" neměly stát. Já se přece NIKDY nebudu stěhovat. S nejlepší kamarádkou se NIKDY nerozdělíme. V žádném případě, prostě NIKDY nebudu studovat v Karviné. NIKDY si nekoupím iPhone. NIKDY ho nenechám zmoknout na balkoně. NIKDY nepojedu na Erasmus. S ním NIKDY nikam nepůjdu. S ní se NIKDY bavit nebudu. NIKDY. A stalo se to všechno. A ještě víc. Dneska jsem si koupila Nike AirMax, které si přece NIKDY nekoupím. 

Zajímavý, že u vět typu: "Já NIKDY nevyhraju milion." apod. se nic nestane a ten milion vážně nevyhraju. Asi zákon schválnosti. Nebo karma. Každopádně mě můj život nepřestává fascinovat a musím říct, že NIKDY jsem asi nebyla víc v pohodě. Když vím, že ikdyž si dneska řeknu, že tohle NIKDY neudělám, vrhnu se na to hned zítra. A s tím klukem, se kterým už NIKDY nikam nejdu, stejně půjdu. Protože jsem taková. Dneska se mi něco nelíbí a zítra bez toho nemůžu být. Měním se, vyvíjím, asi i stárnu (sakra!) a moudřím (sakra, sakra!). No, tak zas nebudeme přehánět. Možná, že jsem jenom smolař, co na sebe svolává neštěstí světa a NIKDY se mu v životě nic nevydaří a karma mě trestá za minulý životy.

Je to na mě moc složitý a jsem na to moc unavená. Jdu si lehnout. Ten kufr dobalím zítra. Nebo NIKDY, ještě uvidím.